Co je to Montessori?

Co je to Montessori u dětí do 3 let? Mohou si dle Montessori přístupu dělat děti, co chtějí?  Máme dítě nechat být, nebo je řídit? Je to chaos, nebo přísná disciplína?

Montessori Maria byla především výjimečná žena, díky níž vznikl pedagogický směr, který dnes nazýváme Montessori. Montessori je nyní tedy způsob výuky dětí, který se řídí určitými zákonitostmi. Montessori vycházela z lidských vývojových fází. Každá fáze vývoje má své cíle (něco, co se má člověk v té fázi naučit). S rozvojem klíčových kompetencí jsou úzce spjaty potřeby, bez jejich naplnění se člověk vyvíjí s obtížemi. Montessori pedagogika má za cíl rozvinout plný potenciál dětí prostřednictvím znalosti senzitivních období a potřeb dětí a vychovávat sebevědomé, samostatné a odpovědné lidi.

Senzitivní období je doba příležitosti k naučení se nějaké kompetenci. U dětí do 3 let to je např. jazyk. Děti mají schopnost nasávat jazyk způsobem, kterým se už nikdy později jazyk nebudou moci naučit. Maria Montessori nazývá tuto schopnost absorbující mysl (AM pokračuje do 6ti let). Na to, aby se jazyk děti naučily ho potřebují především slyšet a to v různých formách (řeč, zpěv, čtení...). Potřebují ho ale i zažít. Zažít, co to znamená mokrý-suchý, běhat-jít, hlasitě-potichu. Potřebují k tomu jazykově bohaté prostředí. A v neposlední řadě potřebují zájem - náš zájem o to, co nám chtějí říct, když se pokoušejí komunikovat. O rozvoji jazyka by se dalo hovořit hodiny a hodiny. Píšu o něm jenom takto stručně pro představu, co je senzitivní období a jak využíváme znalosti potřeb k rozvoji kompetencí.

Z psychologického hlediska je období do 3 let charakteristické tím, že se utváří osobnost člověka. Nejprve základní pocit důvěry ve svět, rodí se vědomí sebe sama, utváří se nastavení vztahování se k sobě i k ostatním lidem. A dítě se z člověka nejprve symbioticky spjatého s matčiným tělem postupně stává více a více samostatným. Prvním velkým krokem je porod, člověk se oddělí prve fyzicky od těla matky. V prvních měsících ji ale potřebuje cítit, být na jejím těle, slyšet její hlas. Ale separace již byla započata a není cesty zpět. Ke zdárnému vývoji je potřeba dát dítěti prostor k samostatnosti. Samostatnost u dětí do 3 let ale neznamená - být sám, nepotřebovat přítomnost mamky, nebo jiného člověka. Podporujeme samostatnost, tam kde může být. Jedním mottem Montessori pedagogiky je "Pomoz mi, abych to dokázal sám." Miminkům dáváme příležitost k samostatnému pohybu, třeba tím, že je pokládáme na zem a nenecháváme je jen v postýlkách a kočárcích. Všímáme si, kdy při převlékání začínají spolupracovat. Necháváme hračky akorát tak daleko, aby stimulovaly miminkovský pohyb (nejprve zavěšené jako Montessori mobily, později na dečku, kde "pasou koníčky". Batolatům ukazujeme, jak si nalít vodu, napít se ze skleničky, připravujeme jim příležitost, aby si mohly samy připravit svačinku (nebo její část). Samostatné dítě, není dítě, které je samo v pokojíčku a tam si hraje s hračkami, ale to, které se adekvátně svému věku umí o sebe postarat (najíst se, napít se, svléknout se, obléknout, umýt po sobě stolek, vybrat si aktivitu). Některé děti tyto činnosti potřebují dělat s rodičem, některé ho potřebují na blízku, některé potřebují klid a soukromí.

Častá je otázka, jaká je úloha rodiče/pedagoga/průvodce. Máme dítě nechat být, nebo ho řídit? Úlohou dospělého je připravit dítěti prostředí vhodné pro jeho rozvoj na základě znalostí vývoje kompetencí, jít mu příkladem, dávat mu ukázky a pozorovat ho, jestli prostředí naplňuje jeho potřeby, případně z prostředí odstraňovat překážky ve vývoji. Příkladem může být připravené prostředí Montessori pracovny. Protože víme, že děti potřebují rozvíjet koordinaci oko-ruka, připravíme různé předměty k zasouvání, nebo vkládání. Někdy děti předmět spontánně objeví. Když ho ale neobjeví, můžeme mu udělat ukázku - ukazujeme práci s pomůckou, která by ho mohla oslovit. Když dítě zaujme, necháme ho pracovat, když ho nezaujme, pomůcku uklidíme. Díky pozorování dítěte můžeme upravovat obtížnost aktivity, nebo jeho provedení.

Když dítě s pomůckou pracuje, neopravujeme ho, ani mu do toho nezasahujeme, i když bychom si představovali, že s tím bude pracovat jinak. Hranicí je samozřejmě bezpečí. Pokud by používání materiálu mělo být nebezpečné pro dítě, nebo pro někoho v okolí, nebo pro prostředí samotné, tak nebezpečnou aktivitu s respektem zastavíme. Příkladem může být používání pomůcky, která je určena k tréninku zapínání, otvírání (zipy, knoflíky, patentky na různých peněženkách). Místo otevírání může dítě dělat s předměty jiné věci. Zkouší jejich povrch - dotýká se prsty různých materiálů, nebo si je řadí do řady, nebo je vyndává a zandává z košíčku ven a zpět. To je v pořádku, necháme ho, i když záměr byl jiný. Můžeme mu také ukázat, pokud o to stojí, že předměty lze i rozepínat a zapínat. Zasáhneme, pokud by chtěl peněženkou mlátit kamaráda po hlavě, namáčet ji v záchodové míse, nebo jí házel na poličku s nádobím. Děti do 3 let nenutíme používat pomůcky striktně dle našeho zamýšleného plánu - Montessori nemá být teror disciplínou.

Disciplína a svoboda jsou jedním z dalších velkých témat Montessori pedagogiky. Někteří lidé vnímají prostředí Montessori pracoven jako chaotické - každý dělá něco jiného. Někdy zase lidé vnímají Montessori pravidla jako příliš přísná, nesvobodná. Osobně vnímám kouzlo Montessori právě ve skloubení svobody a smysluplných pravidel. Děti vedeme k vnitřní disciplíně pomocí jednoduchých pravidel, a také pomocí možnosti svobodně se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí důsledky. Na Montessori pracovně mají děti připravený materiál, mohou se svobodně rozhodnout, s čím si budou hrát, jestli budou pracovat na koberečku, nebo na stole, jestli budou pracovat samy, nebo k činnosti přizvou někoho dalšího. Mohou si vzít ale jen pomůcku, která je volná - se kterou nepracuje někdo jiný. Obvykle se to pozná tak, že je pomůcka na svém místě. Z toho důvodu také vedeme děti k tomu, aby po skončení aktivity, pomůcku uklidily zpět na své místo, aby byla připravená pro dalšího. Učíme je tak také tomu, že aktivity mají svůj začátek, průběh a konec. Je to takový vnitřní rytmus, který pomáhá utváření vnitřního řádu. 

Je potřeba ale vedení klidného a s přihlédnutím ke schopnostem a možnostem dítěte. Vyžadovat po ročním dítěti, aby si uklidilo 15 rozsypaných korálů, když už utíká k miniaturám zvířat, kterých si právě všimlo v druhé poličce, může skončit frustrací na obou stranách. Když je ale vidět, že o korále ztrácí zájem, můžeme mu nabídnout, že je může začít uklízet do košíčku a pokud to je na něj moc, můžeme mu nabídnout pomoc - jeden korálek já, jeden ty. Uklízení se začátku může snáze učit pomocí spolupráce. A když to nejde, vždy můžeme jít příkladem a prostě to uklidit, aby byla pomůcka připravená pro další. Pokud pomůcky a věci své místo mají a my je na to místo vracíme, když je nepoužíváme, kolem 1,5 roku si toho děti začnou všímat a některé spontánně začnou věci na své místo uklízet.

Montessori přístup u dětí do 3 let můžeme najít v Montessori jeslích, nebo na tzv. Montessori pracovnách (kam chodí rodiče s dětmi). V České republice jsou děti do 3 let často v plné péči rodičů, takže se u nás Montessori přístup přenáší i do domácího prostředí a může být součástí života rodiny. O Montessori pracovnách, nebo využití Montessori přístupu v domácím prostředí někdy příště.. a stručněji ;)